Severozápadní Šumava: Výlet k Čertovu jezeru

Měly být tři dny hezkého počasí, a tak jsme chtěli jet do Alp k jezerům. Máme rodinný vůz Opel Combo Life, jenže někdy začátkem dubna začal hlásit závadu emisního systému. Diagnostika odhalila poškozený NOx senzor a zkratovaný vstřikovač AdBlue. Kilometry se odpočítávají a po jejich vyčerpání auto nepůjde nastartovat — zbývalo nám 800 km. Na Alpy málo, a tak jsme nakonec vyrazili starým zeleným Mercedesem.

Ubytování na hranici

Vhodné ubytování jsme hledali dlouho. Jediná možnost v Německu nakonec selhala — pán rezervaci nepotvrdil. Nakonec nás zachránil penzion Na Hranicích, který — jak název napovídá — stojí doslova na hranici s Německem. Je součástí tamní nádražní budovy: jedna část patří Německu, druhá Česku, my jsme byli na té české.

Přivítala nás velmi milá paní, která ale zjevně byla v zajetí závislosti na kouření. Byla křehká, vážila snad ani ne čtyřicet kilo, a silný zápach tabáku prozrazoval, o jak hlubokou závislost jde. Mimoděk mi to připomnělo maminku, která také těžce kouřila a navíc trpěla schizofrenií.

Měli jsme takzvaný rodinný apartmán — pokoj s pěti místy na spaní: palanda, manželská postel a samostatná postel. K tomu kuchyňský kout se stolem, samostatné WC, samostatný sprchový kout a mezi nimi chodba s umyvadlem.

Odpolední procházka podél hranic

Zatímco ostatní šli na záchod a rodinka si dávala čaj, využil jsem toho a vyrazil na půlhodinovou vycházku. Obešel jsem budovu a prohlédl si nádraží — fascinovalo mě, jak přesně je rozděleno na německou a českou část. Pak jsem přešel koleje povoleným přechodem (s upozorněním, aby chodci sledovali příjezd vlaků) a zamířil k lesu.

Na konci kolej začínal les a já našel stezku, která vedla podél hraničních kamenů přímo po hranici. Šel jsem tak 500 až 800 metrů, dokud jsem nenašel bezpečné místo k přejití na lesní cestu bez džungle křoví. Pak jsem se vydal dolů lesní cestou.

Přibližně v půlce cesty mě postihla smůla: větvička smrku mě práskla přímo do oka. Bolest byla okamžitá a prudká, oko se reflexivně zavřelo. Říkal jsem si, že asi skončím v nemocnici — ale oko se ještě ten den částečně zklidnilo a viděl jsem na něj, takže to nakonec nebylo tak zlé. Drobné svědění přetrvávalo ještě chvíli, ale nic vážného.

Jinak příjemná procházka. Vrátil jsem se zpátky; Péťa ještě jedl rizoto ohřáté v mikrovlnce.

Čertovo jezero

Druhý den odpoledne, něco před čtvrtou, jsme vyrazili na Čertovo jezero. Vybral jsem nejbližší parkoviště — a hned zklamání: 200 Kč na den nebo 40 Kč na hodinu. Při naší rodinné pomalosti bylo jasné, že tam budeme minimálně čtyři a půl hodiny, takže bychom stejně zaplatili plnou denní sazbu. Smířili jsme se s tím, zaparkovali a vyrazili pěšky do kopce.

Cestou nás míjela auta — ukázalo se, že kousek výše u restaurace pod lanovkou bylo parkoviště zadarmo. To mě pořádně rozčílilo. Řekl jsem ostatním, že jdu přeparkovat, ale manžel to odmítl s tím, že tam je auto hezky schované a hlídané. Rodina pokračovala dál po sjezdovce, na níž zbývaly ještě zbytky sněhu, a já postupně ztrácel trpělivost.

Nakonec jsem si vzal klíče a vrátil se na placené parkoviště. Platební terminál po mně chtěl dalších 40 Kč za hodinu — nedalo se nic dělat, musel jsem zaplatit kartou. Pak jsem přejel na volné místo výše u lanovky a vydal se pěšky za ostatními. Měli brutální náskok, ale šel jsem rychle. Potkal jsem je až u jezera, a to už se vraceli.

Přesto jsem pokračoval — nejprve po sjezdovce, pak lesní cestou, která šla už jen mírně do kopce. Po asi dvaceti minutách jsem dorazil k jezeru. Fotil jsem ho z různých stran, natočil kousek videa. Zašel jsem i kousek za závoru, kde to bylo zakázané — cesta okolo celého jezera je uzavřená, takže jsem respektoval jen tu. Jezero mělo tentokrát nižší hladinu, přesto působilo mohutně. Do hloubky měří až 37 metrů.

Pak jsem se vydal dolů stejnou cestou. Ostatní už čekali v autě — restaurace u lanovky byla zavřená.

Večeře v čínské restauraci

Protože ostatní za celý den pořádně nejedli, zatoužili po restauraci. Šli jsme pěšky dolů — prý tam mají být bufety, ale našli jsme jen bistro s nápoji. Péťa už křičel hlady. Je to nepříjemné překvapení, obešli jsme co šlo, ale většina podniků byla zavřená nebo nabízela jen nápoje— v Železné Rudě je po 19h skoro nemožné najít otevřenou restauraci. Nejbližší restaurace byla tři kilometry daleko. Vrátili jsme se k ubytování, nasedli do auta a dojeli do čínské restaurace. Jedinou otevřenou v okolí. Pokud sem jedete mimo hlavní sezónu nebo plánujete večeři, rozhodně si zjistěte předem, kde je co otevřeno. Jinak riskujete, že skončíte stejně jako my.

Restaurace byla pěkná, ale ceny pražské. Za pět lidí jsem zaplatil přes tisíc korun. Porce byly velké, až příliš velké, nikdo to nedojel. Já měl zeleninový salát s krevetami, žena čínské rýžové nudle (které jí moc nechutnaly), ostatní smaženou rýži. Hlavní výtka směřovala k rýži — byla příliš suchá. Obsluha navíc odnášela talíře ještě před tím, než všichni dojídali, což nikdo příliš neocenil.

Velká večeře po osmé hodině večer se na těle projevila, ale ráno jsem byl v pohodě. I tak — nedoporučuji.

Ráno na Šumavě

Ubytování bylo tiché, spali jsme dobře. Nevýhodou bylo horší zatemění – nedostatečné závěsy — horní část oken měla jen záclonky, takže světlo z pouličních lamp prostupovalo do pokoje celou noc.

Ráno jsem na snídani poslal okurku, nic lepšího jsem neměl. Ostatní měli suché housky a čaj. Hned po snídani jsem vyrazil na krátkou procházku. Venku bylo překvapivě chladno — na trávníku byly vidět bílé plochy, o kterých jsem nebyl jistý, zda jde o jinovatku. Zašel jsem k potoku ověřit to — a skutečně, byla to jinovatka. V horských oblastech Šumavy jsou ranní mrazíky běžné i v letním období. Místní flora je na to dobře adaptovaná a rostou zde jen odolné druhy.