Cesta do USA (2. díl): Jak jsme plánovali itinerář a přípravy na odlet

Část první: Proč padla volba na Spojené státy?

Když padlo rozhodnutí, že pojedeme na velkou dovolenou o letních prázdninách, shodli jsme se, že chceme využít dlouhého dne na severní polokouli. Zároveň jsme však nechtěli do tropických oblastí mezi rovníkem a dvacátým stupněm severní šířky. V našem létě tam totiž panují monzuny a období dešťů, což pro cestování není ideální. Do oblasti mezi 20. a 35. stupněm severní šířky, to je tropická oblast suchá. Bohužel zde panují největší vedra z celého roku, výrazně přes čtyřicet stupňů. To bychom asi nedali.

Mezi návrhy se tak objevila další místa:

• Japonsko: Velmi zvažovaná možnost. Stačily by nám zde sice maximálně tři až čtyři týdny, ale kombinovat Japonsko ještě s jinou destinací se nám příliš nechtělo.
• Island: Maximálně na tři týdny. I tak by to ale vyšlo finančně velmi draho, navíc je tam poměrně chladno a v létě nedostatek ubytování. Dětem se sem navíc moc nechtělo.
• Skandinávie: Další vážný kandidát, ale už jsme tam byli v loni. Děti tam nebyly nadšené kvůli drahému jídlu a jeho nedostatku. Navíc máme auto, které už není tak spolehlivé. Navíc víme, že sehnat tam ubytování není snadné, vlastně v těch nejpopulárnějších oblastech je to skoro vyloučeno. Člověku pak nezbývá nic jiného než pracně hledat místa na stanování a bojovat s komáry, což je fyzicky dost náročné.
• Rusko: To jsme kvůli politické nestabilitě a válce vyloučili automaticky.

Jižní polokouli jsme zavrhli kompletně, protože tam v červenci a srpnu panuje zima a dny jsou krátké. V místech jako Nový Zéland nebo Patagonie by nám byla velká zima.

USA (popřípadě v kombinaci s Kanadou) tak zůstaly jasnou volbou. Původně jsme plánovali projet jen západní část včetně národních parků. Starší syn si však moc přál vidět New York, Kentucky a New Jersey.

Logistický oříšek s půjčením auta

Zvažovali jsme možnost půjčit si auto v New Yorku a vrátit ho v Los Angeles. Ceny za zapůjčení minivanu na 40 dní však výrazně přesahovaly sto tisíc korun, což pro nás bylo nepřijatelné. Navíc si autopůjčovny účtovaly poplatek za vrácení v jiném státě (tzv. one-way fee) ve výši dalších tisíc dolarů. Další možností bylo půjčit si menší auto, ale to bychom v něm mačkali jako sardinky.

Pak mě ale napadlo zadat vyhledávání obráceně – půjčit si auto v LA a vrátit ho v New Yorku. A ejhle! Ceny byly najednou poloviční, docela přijatelné, a poplatek za vrácení na druhém konci USA činil někde jen 500 dolarů.

Vzápětí se však objevil další problém: limit délky vypůjčení auta je maximálně 30 dnů. Smlouvu lze uzavřít nejvýše na měsíc, pak je potřeba auto vrátit, nebo ho alespoň na pobočce ukázat a sepsat smlouvu novou. Museli bychom si ho tedy půjčit na dvakrát. Pokud bychom vyrazili z LA, vyvstala otázka, kde auto po deseti dnech vrátit? Jakmile ho totiž vrátíte v jiném státě, už platíte zmíněný jednosměrný poplatek.

Tato věc nám zabrala opravdu hodně času, plánování a počítání. Vymýšleli jsme, kudy jet a jak trasu poskládat, abychom auto mohli vrátit zhruba po deseti až dvanácti dnech ještě v Kalifornii a na zbytek cesty si vzali nové. Neustále jsme skloňovali dvě města – LA a San Francisco. Žena mezitím vytvořila podrobný itinerář asi na šest stránek. Přesně rozepsala národní parky, města a místa, která chceme vidět. Jenže San Francisco v něm vycházelo už na čtvrtý nebo pátý den cesty. Naplánovat trasu jinak, aby San Francisco přišlo na řadu až kolem dvanáctého dne, bylo téměř nemožné – znamenalo by to obrovské přejezdy a tisíce kilometrů navíc.

Nakonec jsme došli k závěru, že to nebude tak horké, a rozhodli se zariskovat s půjčením auta na více než 30 dní v kuse. Měli jsme sice obavu, že kdyby nás náhodou nepustili přes imigrační kontrolu do USA, peníze za tak dlouhou rezervaci by nám mohly propadnout, ale nakonec jsme to riskli.

Doklady, letenky a ceny

Před cestou bylo nutné zkontrolovat platnost pasů. Zjistili jsme, že staršímu synovi a ženě platí doklady zhruba jen do konce roku. To byla škoda, protože cestovní registrace ESTA sice platí dva roky, ale je pevně vázaná na platnost pasu. Na začátku června proto oba zažádali o pasy nové.

Zhruba v polovině června už jsme měli jasnou představu o trase i o půjčení auta. Nastat čas koupit letenky, protože jsme se báli, že jejich cena poletí nahoru. Zajímavým zjištěním bylo, že jednosměrné letenky vycházejí mnohem dráž – prakticky na dvojnásobek toho, co zpáteční. Letecké společnosti zkrátka na zpáteční lety dávají výrazné slevy.

Přes vyhledávač Skyscanner nás to nakonec dovedlo k aerolince Austrian Airlines. Koupili jsme zpáteční letenky s odletem z Prahy do LA na 9. července a s návratem 24. srpna z New Yorku do Prahy. Protože červenec má 31 dní, vycházela celá cesta včetně letů na 47 dní. Původně jsme chtěli jet jen na 40 až 42 dnů, ale syn žadonil, abychom v Americe zůstali co nejdéle. Tvrdil, že mu nebude vadit jít hned druhý den po příletu do školy. S tou jeho školou to sice nakonec dopadlo trochu jinak… ale o tom až příště.

Co se týče ceny letenek, snažili jsme se vybrat nejlevnější variantu. Základní cena byla nějakých 57 tisíc korun. Rodina si však nakonec prosadila, že chce mít místa vedle sebe, alespoň na ten nejdelší zaoceánský let. To zvedlo výslednou cenu na 63 tisíc korun. Možná bychom přitom seděli vedle sebe i bez tohoto příplatku, ale nechtěli jsme to riskovat. V ceně letenky bylo jedno osobní zavazadlo a malé příruční zavazadlo do 8 kg.

Zmatky s pojištěním a balení na lehko

Bohužel jsme trochu podcenili pojištění. Chtěli jsme mít i pojištění storna cesty, ale zapomněli jsme ho sjednat včas. Platí totiž přísné pravidlo, že pojištění storna musíte uzavřít nejpozději do tří dnů od zakoupení letenek. My jsme stále něco řešili a najednou byla sobota, přičemž letenky jsme kupovali v úterý – limit jsme o den prošvihli.

Výsledkem bylo, že jsme nakonec museli mít pojištění dvě. Jedno u České spořitelny, kde sice storno bylo v balíčku, ale kvůli pozdnímu sjednání pro tyto letenky neplatilo. Druhé jsme proto museli narychlo sjednat u Allianz, což nás stálo zbytečně tři tisíce korun navíc. Běžné cestovní pojištění totiž platí většinou jen v rámci EU, Švýcarska, Balkánu či severní Afriky. Pro USA je potřeba speciální, dražší varianta. Naše pojištění naštěstí obsahovalo jak léčebné výlohy a odpovědnost za škodu, tak pojištění zavazadel a výlohy v případě problémů s půjčeným autem.

S blížícím se termínem odletu jsme si sepsali seznam věcí. Museli jsme hodně šetřit místem, protože dokupovat velká odbavená zavazadla se nám nechtělo – jedno vyjde na dva tisíce korun, nebo vzít lepší tarif + za přes sedm a půl tisíce, tak by bylo odbavené zavazadlo pro všechny v ceně, ale tahat se s tím!. Také jsme navíc neměli vhodné kufry. Já měl k dispozici jen dva batohy splňující limit 8 kg, ale nést dva batohy naráz (jeden vepředu, druhý vzadu) není žádný med. Určitě je lepší mít jedno zavazadlo na kolečkách a k tomu menší batoh na zádech. Batohy umožňují navléknout se na rukověť kufru a může to vést na kolečkach všechno.

Měli jsme doma jen jeden kufr na kolečkách, takže jsem musel narychlo dokoupit dva další, každý skoro za tisícovku. Sám pro sebe jsem objednal velkou tašku na kolečkách, ale bohužel pozdě – dorazila mi domů až po našem odjezdu.

Jedna brutálně důležitá rada pro všechny, co se chystají do USA: nezapomeňte na adaptéry do zásuvek! Nám balíček s redukcemi přišel až poslední den před odjezdem. Byla to ta nejdůležitější věc z celé výbavy, bez které si v Americe nenabijete ani telefon. Ani v jednom hotelu neměli evropskou zásuvku. Zhruba na polovině ubytování sice byly USB a USB-C zdířky přímo ve zdi, ale ne všude byly funkční.

Poslední dny před odletem

Abychom mohli do USA vůbec odletět, potřebovali jsme schválenou cestovní registraci ESTA, která je vázaná na konkrétní pas. Když jsme si na konci června mohli vyzvednout dva nové pasy, sedli jsme k počítači a zažádali o ESTU jako rodina v rámci jedné skupinové žádosti. Výhodou je, že máte jistotu, že úřad schválí nebo zamítne celou rodinu najednou. Pravděpodobnost zamítnutí je sice menší než jedno procento, přesto to byl z naší strany risk koupit letenky ještě před schválením. Naštěstí nám ESTU schválili zhruba po 24 hodinách.

Před odjezdem jsme ještě museli zajistit hlídání domu a zalévání květin, čehož se ochotně ujala babička. Pro jistotu jsme doma nainstalovali dvě bezpečnostní kamery – jednu venku a druhou uvnitř. Svůj účel plnily skvěle a my měli klid v duši. Spousta věcí jsme ale nestihli, jako posekat trávu nebo ostříhat přerostlé keře nebo připravit dřevo na zimu.

Zakrytí solárních panelů – co jsem musel stihnout zakrýt solární panely, které ohřívají vodu, jelikož byl červenec největší vedra teprve přijdou bylo jasné, že by se voda ohřívala a nikdo by odebíral tudíž by se vařila, to nedělá panelům ani spojům vůbec dobře nehledě na drahou kapalinu, která by nejspíš se vyvařila proto jsem zvolil variantu zakrytí deskami popřípadě černou fólii teplo pak zůstane na desce a uvolní se do vzduchu uvnitř panelu bude teplo taky ale určitě ne větší než nějakých 60°. V klidu tak budou odpočívat.

Zhruba 6 dní před odletem jsme si přes Booking zarezervovali ubytování v LA na první dvě noci, abychom měli na imigračním úřadě po příletu co předložit. Pro jistotu jsme si také vytiskli papírové výpisy z bankovních účtů jako důkaz, že máme dostatek financí. Bohužel se nám je v internetovém bankovnictví nepodařilo vygenerovat v angličtině, a tak jsme si je museli vzít s sebou v češtině a doufat, že je nikdo nebude chtít podrobně studovat.

Rezervace auta na první dny na poslední den

Den před odletem jsme nakonec vyřešili i naši největší obavu – nechtěli jsme totiž nechat půjčení auta až na letiště v Los Angeles. Zarezervovali jsme si proto vůz dopředu, prozatím jen na první čtyři dny. Do mailu mi dorazilo vytoužené potvrzení: „Váš pronájem auta s vyzvednutím v destinaci Los Angeles Letiště je potvrzen!“

Vybrali jsme SUV Toyota RAV4 (nebo podobný model) s automatickou převodovkou a klimatizací. Vyzvednutí bylo v plánu hned po příletu, ve čtvrtek 9. července v 18:30 na letišti v LA. Instrukce zněly jasně: po vyzvednutí kufrů musíme vyhledat fialové cedule s nápisem „Rental Car Shuttles“ zavěšené u stropu na nástupním ostrůvku před halou. Odtud nás bezplatný letištní autobus odveze přímo k přepážce autopůjčovny (na adrese 9775 Airport Boulevard). Vrácení auta jsme pak naplánovali na pondělí 13. července v 16:00 už v San Franciscu na McDonnell Road.

K úspěšnému převzetí vozu si nesmíte zapomenout vzít:

• Vytištěný kupon (voucher) k rezervaci
• Řidičské průkazy pro všechny řidiče (včetně mezinárodního řidičáku)
• Cestovní pasy
• Kreditní kartu vystavenou na jméno hlavního řidiče, s dostatečným zůstatkem

Jak na letiště a bezesná noc

Posledním oříškem bylo naplánovat samotnou dopravu na pražské letiště. Jelikož jsme jeli na opravdu dlouhou dobu a navíc v nejvyšší letní sezóně, nechávat naše vlastní auto na letištním parkovišti nedávalo smysl – stálo by to strašné peníze. Rozhodli jsme se proto pro dobrodružnější variantu a zvolili městskou hromadnou dopravu.

Odlet byl naplánován na 9:00 ráno, což znamenalo být na letišti nejpozději v 7:00. Pro naši rodinu to znamenalo logistický maraton: jet prvním ranním vlakem, v Praze přestoupit na tramvaj a následně na trolejbus, který jede přímo na letiště Václava Havla. Pro případ, že by nějaký spoj nepřijel nebo ujel, jsem si pro jistotu nainstaloval do mobilu aplikaci Bolt, abychom měli v záloze sice dražší, ale rychlou záchranu.

Je poslední večer před odletem a já, jako už tradičně před každou velkou cestou, místo spánku ještě narychlo dodělávám poslední přípravy. Budík mám nastavený na neúprosných 2:30 ráno, abychom všechno bez stresu stihli. Nervozita stoupá, ale zítra už konečně sedáme do letadla směr Amerika!