Cesta do USA: Nejdelší den v našem životě a první kilometry v LA (3. díl)

Cesta do USA – náš první cestovní den byl naprosto šílený. Trval neuvěřitelných 33 hodin místo klasických čtyřiadvaceti. To samozřejmě neznamená, že bychom byli celou dobu vzhůru – to by se ani nedalo zvládnout –, ale časový posun udělal své.

Jak začala naše cesta do USA: Ranní logistické peklo

Budíček a místo snídaně digitální boj s modemem a kamerou

Všechno to začalo budíčkem ve 2:30 ráno. Místo klidného balení jsem musel narychlo měnit uživatelské jméno a heslo u pevného T-Mobile modemu, aby bylo stejné jako na mém mobilu Poco M3. Potom jsem zápolil se zprovozněním nové bezpečnostní kamery, což se mi naštěstí povedlo.

Hledání plavek a přebalování batohů

Následovalo rychlé přebalování věcí z černého batohu do velkého zeleného, pak jsem si vzpomněl že nemám plavky, následovalo horečné hledání plavek, našel jsem jen staré, které jsem kdysi našel v Dánsku na pláži. Pak jsem ještě zvažoval, zda vzít spacák a karimatku, rozhodnul jsem se, že ano spacák by se mohl hodit na spaní venku, nafukovací karimatka je důležitá na pohodlné ležení, ale výsledkem bylo, že zelený batoh praskal ve švech a druhý, béžový, byl podivně nafoukla bachratý.

Před odchodem jsem ještě běžel schovat poslední věci do mrazáku a na zahradě ořezat větve, které bránili kameře lepšímu výhledu za dům. Zbytek rodiny už byl nervózní a odešel napřed na nádraží, což můj stres jen umocnilo. V tom spěchu jsem zapomněl dát litiové baterie do bezpečného úkrytu v kamnech a při vypínání jističů jsem omylem shodil i ten od sporáku. Nechal jsem zapnutý jen okruh pro kuchyň a mrazák (označený hnědou tečkou). Jenže náš internetový modem je napájený právě ze zásuvky navázané na sporák. Že jsme doma zůstali úplně bez internetu a bez informací z kamer, jsem zjistil až mnohem později, hluboko v Německu.

Spěch na nádraží

Abych rodinu dohnal, vzal jsem oba batohy a vyrazil na nádraží zkratkou. Cesta byla za trest, ukázalo se, že oba batohy jsou hodně těžké, hlavně ten malý, ten jsem musel mít na břiše a docela mě dusil, jakoby to nestačilo, na zkratce byla tma, mokrá tráva a do toho na mě začal štěkat vzteklý pes. Nakonec jsem to vzal přímo po kolejích. Sice se to nesmí, ale je to nejkratší cesta po rovině. Kdybych šel podle předpisů, musel bych sejít do údolí lesem a pak zase šplhat nahoru k nádraží. Takhle jsem měl jistotu, že mi vlak neujede, i když chůze po úzkém železničním viaduktu, kde není kam uskočit, nebyla zrovna příjemná.

Radostné setkání s rodinou a trampoty s jízdenkami ve vlaku

Rodina už na mě čekala na nástupišti. Vlak dorazil ve 4:34 ráno. Vlezli jsme do jednoho ze dvou vagónu a ejhle průvodčí! Průvodčímu jsme chtěli ukázat jízdenky v mobilní aplikaci, které jsme teprve teď začali aktivovat, ale nechtěli se načíst. Když to průvodčí viděl slíbil, že přijde za chvíli, a když se po čtvrthodině vrátil, vše už bylo v pořádku jízdenky se ženě na mobilu načetly. Za 40 minut jsme dorazili na stanici Praha-Braník, kde jsme vystoupili z vlaku a začali hledat tramvajovou zastávku. Vybrali jsme si sice tu vzdálenější, ale zase jsme na ní byli úplně sami.

Po deseti minutách dorazila tramvaj a my rychle obsadili místa, abychom s našimi velkými kufry nepřekáželi. Byl čtvrtek, běžný všední den, a cesta přes celou Prahu až do Dejvic k Divoké Šárce trvala poměrně dlouho.

Poslední část cesty k letišti – trolejbusem

U Šárky jsme udělali menší chybu a vystoupili z tramvaje o zastávku dřív na Nádraží Veleslavín, protože jsme uviděli trolejbus na letiště. Kdybychom popojeli dál, přestoupili bychom pohodlněji. Takhle nás čekalo složité přecházení frekventované křižovatky s plnou polní bagáží. Nový trolejbus mě překvapil tím, že v něm nebylo moc prostoru na velká zavazadla, ale jeden kufr se mi do boxu podařilo umístit. Zajímavé je, že trolejbus jede na elektřinu z drátů jen část trasy, poslední úsek na letiště už absolvuje jako elektrobus na baterie.

Odbavení na letišti Praha a mezipřistání ve Frankfurtu

Z trolejbusu jsme vystoupili na Terminálu 2. Letecká společnost Austrian Airlines nás předem e-mailem vyzvala, abychom si u přepážky bezplatně odbavili i malá příruční zavazadla. Měli jsme trochu strach, aby s námi kufry dorazily až do Los Angeles, ale jelikož byly oba lety pod jednou aerolinkou, riskli jsme to. Naše zavazadla měla na váze docela přesně kolem 8 kg.

Na letišti jsme byli před sedmou hodinou ráno, odlet byl naplánován na devátou. Čas do odletu utekl rychle, stihli jsme si ještě připravit letenky v mobilu. Elektronické letenky pro čtyři pasažéry jsou ale v telefonu docela nepřehledné, papírová klasika je v tomto jednodušší. Nástup do letadla proběhl hladce a čekal nás jen krátký, necelou hodinu trvající let do Frankfurtu, během kterého jsme dostali láhev vody a malou čokoládu.

Ve Frankfurtu nás přivítalo chladné a oblačné počasí, zatímco v Praze bylo jasno. To nám ale nevadilo, protože jsme zůstali v tranzitní zóně. Čas na přestup byl dlouhý, téměř čtyři hodiny, protože zaoceánský let startoval až ve 13:50. Podle cedulí jsme našli správný gate, ale kvůli obrovskému množství lidí byl docela problém najít volné místo k sezení.

Předimigrační pohovor v Německu

Před nástupem do letadla nás čekal bezpečnostní pohovor s pracovníkem aerolinky. Ptal se nás, kam letíme, na jak dlouho a co tam budeme dělat. Jde o jakýsi předvýběr pro imigrační úřad v USA. Kdybychom byli úředníkům podezřelí, nepustili by nás do letadla už v Německu, protože v případě zamítnutí vstupu v USA by nás letecká společnost musela na vlastní náklady poslat zpět.

Let Boeingem 787 Dreamliner do LA a nezapomenutelný přelet nad Grónskem

Po dlouhém čekání jsme konečně nastoupili do obřího Boeingu 787 Dreamliner. Nastupovalo se podle skupin, my měli skupinu číslo 4. Zakoupili jsme si ty nejlevnější letenky do zadní části letadla v řadě u okna. Letadlo má uspořádání sedadel se třemi řadami a my chtěli sedět u okýnka, abychom měli výhled. Vedle mě pak seděl pán z Německa se synem. Tento moderní Dreamliner má zvláštní elektronicky stmívatelná okna, která se ovládají tlačítkem, a v případě potřeby může všechna okna centrálně zatemnit sám pilot.

Trasa letu byla překvapením

Samotný let trval dlouhých 11 hodin, ale pro nás to byla vůbec první letecká cesta do USA, takže jsme napjatě sledovali každý kilometr. Velkým překvapením pro nás byla trasa letu. Člověk by čekal, že poletíme z Německa na jihozápad jižně od Britských ostrovů a pak rovně přes Atlantik k New Yorku. Letadlo však zamířilo na severozápad přes sever Skotska, jižně od Islandu a pak přišel absolutní hřeb dne – přelet nad Grónskem. Z výšky byly vidět nádherné, masivní ledovce, jak se plazí přímo do oceánu. Pak nám výhled na zbytek Grónska překazily mraky, naštěstí nad Kanadou se počasí opět umoudřilo.

Pod námi se otevřela nádhera v podobě Hudsonova zálivu (Hudson Bay). Viděli jsme tundru pokrytou tisíci drobných jezírek a moře plné ledové tříště – v těchto končinách v červenci teprve začínalo jaro. Jakmile jsme se dostali do druhé poloviny letu, sníh zmizel a pod námi se objevily rozsáhlé zemědělské plochy Kanady. Krajina se postupně začala zvedat do horských masivů a nad územím USA už jsme přelétali nad prvními národními parky. Nádherný byl zasněžený Grand Teton a v dálce se mi zdálo, že vidím i Grand Canyon. S blížící se Kalifornií pak krajina úplně vyschla a změnila se v pouště a vyprahlé hory.

Jídlo a zábava v letadle

Během letu jsme dostali dvě teplá jídla – první hodinu po vzletu a druhé asi hodinu a půl před přistáním. Na výběr bylo kuřecí maso s rýží nebo těstoviny se sýrem, k tomu houstička s máslem, moučník a poměrně kyselý salát. Kluci saláty samozřejmě nejedli, takže to všechno putovalo ke mně. Najedl jsem se sice dosyta, ale o zdravé stravě se mluvit nedalo.

Na palubě každý dostal sluchátka, ale jejich kvalita byla slabá – zvuk letadla se v nich nepříjemně sčítal s hlukem motorů. Na filmy jsem neměl čas, celou dobu jsem fotil a sledoval mapu. GPS v mobilu v letadle nefunguje ani u okýnka, takže jedinou možností, jak zjistit polohu, je palubní displej s mapou a venkovními kamerami.

Moje doporučení pro zaoceánské lety směrem na západ: Vždy si rezervujte místa na pravé straně letadla (směrem na sever). Na jižní straně budete celou dobu bojovat s ostrým sluncem a odlesky, což extrémně ztěžuje focení. Já měl sedadlo na jih a docela jsem se pekl. Když jsem okno elektronicky ztmavil, nebylo přes něj nic vidět, takže jsem ho musel na focení neustále zesvětlovat. Většina lidí v letadle si okna kompletně zatemnila a celou cestu prospala.

Imigrační kontrola v Los Angeles a první překvapení v autopůjčovně

Před přistáním (v ČR už bylo po půlnoci) pilot centrálně rozsvítil všechna okna, aby se cestující probrali. Díky letu proti směru otáčení Země bylo v LA teprve pozdní odpoledne – o pouhé dvě a půl hodiny více, než když jsme startovali z Německa. Pohled na obrovské, nekonečné Los Angeles z ptačí perspektivy byl úchvatný.

Z letadla jsme vystoupili mezi posledními. V příletové hale nás přivítal ikonický nápis „Welcome to the United States“ a hned za ním obrovská, klikatící se fronta k imigračním úředníkům. Po necelé hodině čekání přišla řada na nás. Úředník se sice tvářil přísně, ale byl profesionální a v klidu. Ptal se na účel cesty a délku pobytu. Naše odpověď, že jsme turisté a jedeme na 46 dní objevovat národní parky, mu plně stačila – zdálo se, že rodiny cestující na celé prázdniny jsou zde běžnou záležitostí. Většinu času zabralo snímání otisků prstů a focení.

S úlevou jsme prošli, vyzvedli si zbývající dva kufry a zamířili ven z haly. První nadechnutí na americké půdě bylo skvělé – vzduch byl svěží, protože letiště LAX leží kousek od oceánu. Hned vzápětí nás ale ohromil neskutečný hluk aut a autobusů. Na radu letištního personálu jsme popošli dál na ostrůvek a nastoupili do bezplatného shuttle busu, který rozváží klienty k autopůjčovnám.

V autopůjčovně Budget nás z recepce poslali do 5. patra, kde probíhal samotný check-in. Po půlhodině čekání ve frontě jsme předložili rezervaci, pasy, řidičáky a kreditní kartu. Papírování trvalo poměrně dlouho. Bylo už kolem sedmé večer, venku sice stále světlo, ale na nás už padala obrovská únava.

Když nám konečně předali klíče a my přišli k autu, čekalo nás obrovské překvapení. Místo zarezervované Toyoty RAV4 na nás na parkovacím místě čekala obrovská Kia Carnival pro 7 lidí, a navíc v hybridní verzi! Hybrid je ve městě obrovská výhoda – auto při brzdění ukládá energii do baterie a z křižovatek se rozjíždí potichu na elektromotor, což výrazně šetří palivo.

Až dodatečně jsem se ale podíval na fakturu a zjistil, že nám půjčovna naúčtovala plnou nádrž za 111 dolarů (což je asi o 10 dolarů více než na běžné pumpě) a k tomu nám bez našeho vědomí přihodili silniční asistenci za 60 dolarů a úrazové pojištění. Celkově jsme tak přeplatili zbytečně asi 115 dolarů navíc. Byla to daň za naši únavu, kdy jsme na přepážce podepsali smlouvu bez důkladného čtení.

První americký motel, navigace a splachovací šok

Z letiště jsme vyrazili směr naše první ubytování – Days Inn & Suites by Wyndham Fullerton. Jako navigaci jsem měl připravené offline Google Mapy, ale ty bez internetu neustále padaly a odmítaly poslouchat. Naštěstí jsme měli jako zálohu stažené české Mapy.cz, které fungují stoprocentně offline. Ty se okamžitě staly naší hlavní navigací pro celou cestu, i když jejich nevýhodou je, že bez dat neukazují aktuální dopravní zácpy a uzavírky.

Cesta do Fullertonu trvala kvůli hustému provozu a zácpám zhruba hodinu. Cestou jsme se ještě stihli rychle zastavit v obchodě pro nějaké jídlo a po osmé hodině večerní jsme konečně dorazili na motel. Parkování bylo zdarma v krytém prostoru přímo pod budovou. Na recepci stačilo ukázat pas a kreditní kartu, ze které si půjčovna zablokovala vratnou kauci. V USA v 95 % případů nedostanete klasický klíč, ale plastovou kartu.

Pokoj byl pěkný a čistý, vybavený dvěma velkými manželskými postelemi, lednicí, mikrovlnkou a kávovarem – zkrátka typická americká klasika. Sotva jsme se ubytovali, ozval se z koupelny křik kluků: „Pojďte se podívat na ten záchod, je v něm plno vody!“ . Pro Ameriku je to typické. Jejich toalety fungují na principu odsávání (sifonový efekt), takže v míse stojí standardně hodně vody. Při spláchnutí se hladina ještě zvedne a pak se celý obsah prudce odsaje pryč. Díky tomuto systému se mísa méně špiní a Američané v podstatě vůbec nepoužívají záchodové štětky.

Přinesli jsme si z auta zbytek zavazadel, rychle se najedli a padli do postele. Únava a jet lag se ale projevily naplno. Nemohli jsme dlouho usnout, a když se nám to konečně povedlo, vzbudili jsme se kvůli posunu biologických hodin uprostřed noci, kdy byla venku ještě hluboká tma. Náš nejdelší den byl u konce – cesta do USA se vydařila a my úspěšně usínali v Kalifornii!